Julio Llamazares: Vlčí měsíc

Page 1


w

169


Julio Llamazares Vlčí měsíc



Julio Llamazares Vlčí měsíc

Akropolis 2017


Julio Llamazares: Luna de lobos © Julio Llamazares, 1985, 2009 © Translation & Epilogue Jan Machej, 2017 © Illustrations Dora Čančíková, 2017 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-178-8 ISBN 978-80-7470-179-5 (MOBI) ISBN 978-80-7470-180-1 (ePUB)


Poté, co je na podzim roku 1937 rozprášena asturská republikánská fronta a moře brání veškerému ústupu na sever, stovky prchajících hledají útočiště v neproniknutelné samotě příkrých srázů Kantaberského pohoří. Plánují se zde skrýt před oddíly vítězného frankistického vojska a vyčkat na příhodný okamžik velící k přeskupení a novému útoku, nebo prchnout do té části země, která ještě vytrvává pod vládní kontrolou. Většinu z nich však dostane kulka nepřítele a v kdysi pokojných horách navždy zůstanou. Jen některým se po strastiplných útrapách podaří dospět až k hranici a odejít do vyhnanství. Všichni bez výjimky obětovali v boji nejlepší roky svého života a do paměti lidu se zapsali nesmazatelným písmem hrdinů.



První část 1937

7



Kapitola I

V nedalekých bučinách zatokal za soumraku tetřev. Severní vítr se náhle zarazil, zamotal se do bolavých větví stromů a naráz z nich serval poslední podzimní listy. Právě tehdy konečně ustal zlověstný déšť, který již několik dní zuřivě bičoval hory. Ramiro se posadil ke dveřím pastýřské chýše, kde jsme se předevčírem v noci skryli, když jsme prchali před deštěm a před smrtí. Zatímco zlehka a obřadně tiskne mezi prsty cigaretu, kterou jsem mu právě ubalil, pohroužen do sebe pozoruje proud bahna a kamení, který liják strhává ze svahu hory. Proti mléčně šedavému, soumračnému nebi se jeho silueta v otevřených dveřích odráží jako obrys nehybného, možná mrtvého zvířete. „Dobrá. Zdá se, že je tomu konec,“ podotkne. Krátce se zahledí do kouta, kde se jeho bratr, Gildo a já choulíme u ohně ze syrového a neotesaného dřeva. A marně se snažíme chránit před deštěm, který se stropem prodírá dovnitř. „Až padne noc, přejdeme průsmyk,“ řekne Ramiro a zapálí si cigaretu. „Za úsvitu už budeme na druhé straně.“ 9


Gildo se zpod kukly usměje hlubokýma šedýma očima. Vhodí do ohně další svazek větví. Plameny radostně a láskyplně vyšlehnou ve spirále dýmu, který stoupá vstříc dešti skrz provlhlé louče. Měsíc nevyšel ani dnes. Noc je jen černá, chladná skvrna nad obrysem bukových hájů, jež se v mlze plazí nahoru po pahorcích jako přízračná ledová vojska. Voní po rozmarýnu a rozdrceném kapradí. Boty čvachtají v blátě a na každém kroku hledají nerozpoznatelný povrch země. Samopaly se v temnotě lesknou jako kovové měsíce. Stoupáme k průsmyku Amarza, na střechu světa a samoty. Ramiro se ve vřesovišti náhle zastaví. Zavětří do noci jako raněný vlk. Jednou rukou ukazuje na jakýsi nejasný bod v dálce před námi. „Co se děje?“ Gildův hlas je pouhý šepot v mrazivém nářku mlhy. „Tam, nahoře. Neslyšíte?“ Severní vítr hvízdá z vrcholků a šlehá do vřesoviště a do ticha. Svým vytím naplňuje noc. „Severák,“ říkám mu. „Ne. To není severák. Je to pes. Ani teď ho neslyšíte?“ Teď ano. Teď už jsem ho zřetelně zaslechl. Vzdálený, žalostný štěkot jako nářek. Štěkot, který mlha natahuje a vláčí horami. Gildo si tiše sundá samopal. „Inu, touhle dobou,“ říká, „už pastevci v sedlech nejsou.“ Všichni čtyři už pevně svíráme své zbraně a v severním 10


větru nehybně čekáme na nenadálé zapraskání nějaké větve, osamělé slovo, možná tichý stín číhající v mlze. Znovu je slyšet štěkot, tentokrát zřetelně před námi. Už není sebemenších pochyb. Nějaký pes právě v sedle požírá ledové vnitřnosti noci. Štěkot nás vedl tmou po stezce protínající vřesoviště a čilimníky k šedé křivce obzoru. Ramiro, již nablízku, dává rukou znamení. Jeho bratr, Gildo a já rychle zaujmeme pozice po stranách. Výstup je teď mnohem pomalejší a namáhavější. Chybí temný náznak stezky, houštiny nám svírají nohy jako drápy divé zvěře zahrabané v bahně. Ramirův stín na stezce se znovu zastavil. Pes štěká už jen pár metrů od nás. Na šedé čáře obzoru, za hranicí dubového porostu, se neurčitě rýsuje ledový stín střechy vznášející se v mlze. Salaš na vrcholu průsmyku je jen hromadou zborcených zdí. Až k nám doléhá silný zápach hnoje a opuštěnosti. A samoty. Štěkot hrozí protrhnout nadmuté břicho noci. „Je tam někdo?“ Gildův hlas zaduní v tichu jako zvlhlý střelný prach. Donutí zmlknout psa i vánici. „Hej! Je tam někdo?“ Znovu ticho, hutné a hluboké. Nezničitelné. Dveře při otvírání bolestně zaskřípou, jako by byly ospalé. Paprsek svítilny pomalu protíná hlubokou temnotu salaše. Nic. Nikdo tu není. Jen v koutě vyděšené psí oči. 11


Ramiro a Juan vyjdou z doubravy a začínají se přibližovat. „Nikdo tady není,“ prohlásí Gildo. „A pes?“ „Nevím. Tamhle je. Sám. Mrtvý strachy.“ Z kouta, znovu zaplaveného paprskem světla, k nim dolehne sotva slyšitelné zasténání. Juan se k psovi opatrně přiblíží: „Klid. No tak klid. Neboj se. Kde máš pána?“ Zvíře se s očima plnýma zděšení schoulí do slámy. „Má zlomenou tlapu,“ prohlásí Juan. „Museli ho tu nechat.“ Ramiro si zasune pistoli do pouzdra: „Zabij ho. Ať už se netrápí.“ Juan nedůvěřivě pohlédne na svého bratra. „To měl udělat jeho pán, než odešel,“ říká Ramiro a ztěžka se svalí na hromadu slámy. Sláma je promočená a ztvrdlá vlhkem. Křupe pod mým tělem jako křehký chléb. Severní vítr venku dál prudce bičuje vřesy a duby. Skučí nad střechou ovčince a vzdaluje se dolů z hory hledaje paměť noci. Před otevřenými dveřmi se lehce pohupuje nadmuté a černé tělo oběšeného psa zavěšené na větvi. Někdo zažehl světlo v domě na dně údolí, které se lehce sklání na výběžky jižního svahu sedla. Doléhá k nám zurčení právě zrozené řeky spolu s jemným zvukem vrboví. Brzy se rozední. Brzy se rozední, a do té doby se musíme dostat do skrýše. Sluneční svit mrtvým nesvědčí. 12


„Budu sestupovat před vámi.“ Ramiro se zvedne z kamenné ohrady, na níž předtím seděl. „Vy tři zůstanete u řeky a budete krýt můj ústup. Souhlas?“ Gildo a Juan podupávají svými těžkými botami v mokré trávě a snaží se zahnat chlad. Pomalu začínáme slézat do údolí, jehož nejvýše položené louky nám již šplhají vzhůru v ústrety. Řeka po deštích posledních dnů stoupá. Její ponuré vody burácejí pod dřevěnou lávkou, kterou Ramiro pomalu a neslyšně v přikrčení právě přešel. Jako lovec, který si časem osvojil zvířecí pohyby své kořisti. Psi však vytušili jeho přítomnost a v okně, jež do vody vrhá proud granátové barvy, se záhy vynoří postava muže znepokojeného štěkotem. Ramiro se přitiskne ke zdi stavení. „Kdo je tam?“ Mužův hlas, utlumený jinovatkou na okně a burácením řeky, dolehne až k nám. Ramiro neodpovídá. Nyní se v okně objeví další postava — žena. Zdá se, že se o něčem dohadují, zatímco vystrašeně pozorují stíny noci před domem. Vzápětí oba zmizí a po chvíli zhasne světlo. Gildo s Juanem vedle mě ve vrboví neklidně a netrpělivě pře­šla­pují. Dveře. Skřípot dveří. A křik přetínající řeku: „Ani hnout nebo vystřelím!“ Všichni tři se vrhneme přes lávku směrem ke statku. Psí štěkot na dvoře sílí. 13


Když přibíháme, Ramirova pistole míří do očí muže zdrceného hrůzou a zimou. Hrnec mléka, zčernalý a starý hrnec bublá na plotně a naplňuje kuchyň párou. Sporák je ještě vlažný, ale praskot hořících polen a spirála rudého a voňavého kouře, který stoupá z talířů, z nás vyhání chlad noci a vzpomínku na déšť. Všichni čtyři teď jíme, zbraně zapomenuté a opřené o opěradla židlí, paměť prostoupená dávnými důvěrnými chutěmi. Už pět dní jsme nepozřeli ani sousto. Žena, zahalená do černého šátku a s vlasy nedbale sepnutými, staví hrnec s mlékem do středu stolu a znovu se vrací k trojnožce po bok svého muže. Je štíhlá, má světlé vlasy i oči, a je stále ještě hezká navzdory smutku uhnízděnému v jejích nevýrazných rtech a obrovsky vzedmutému břichu. Od chvíle, kdy vešla do kuchyně, neřekla ani slovo. Ani se na nás nepodívala. Ramiro právě dojídá a zády se opře o lavici. „Nikdo další už tady nebydlí?“ ptá se manželů. „Teď ne,“ odvětí muž. „Děti jsou v La Morañi, u prarodičů. Je to tam méně nebezpečné. A sloužící je v horách s kravami.“ „Kdy se vrátí?“ „Zítra.“ Gildo nalévá mléko do misky, aby viděl, jak se na okrajích tvaruje červený lem. „Tohle jsem s oblibou dělával v dětství,“ podotýká s úsměvem. Mléko je horké a husté. Protéká mi hrdlem jako plamen. Protějším oknem se již dovnitř prodírá první světlo. Je bělostné a nasládlé jako mléčný opar zaplňující kuchyni. 14


„Dobrá tedy.“ Ramiro se zvedne a přistoupí k oknu. „Dnes se tady vyspíme. Až se setmí, půjdeme dál. Vy,“ prohlásí a obrací se k majitelům statku, „vy si hleďte svého, jako by se nic zvláštního nestalo. A dejte si pozor na to, co děláte. Jeden z nás vás bude po celou dobu hlídat.“ Muž v tichosti přitaká, ani se neodváží pozdvihnout zrak ze země. Žena však nakonec propukne v pláč. Jen stěží rozumím slovům, která se utápějí v slzách: „Co jsme proboha provedli? Co jsme udělali? Vždyť jsme vám dali najíst. Najedli jste se a ohřáli u ohně. Tak odejděte a nechte nás na pokoji. Nemůžeme za to, co vás potkalo.“ Žena plačky sklouzne na lavici a tvář skryje do dlaní. Cítím vedle sebe bolestné štkaní jejího nářku a neúměrné záchvěvy jejího břicha. Manžel na ni ustrašeně a znepokojeně hledí od trojnožky a čeká na naši reakci. Reakce k němu dolehne z úst Ramira, jenž vytáhl pistoli a vyzývá jej, aby zamířil ke dveřím. Popadneme pláště a zbraně a v tichosti jej následujeme. Ve dveřích se otočím, abych ještě jednou pohlédl na ženu, která na lavici stále pláče, nyní již tišeji. Rád bych jí řekl, že se jim nic nestane. Rád bych jí řekl, že ani my nemůžeme za to, co nás potkalo. Vím však, že by to stejně nebylo k ničemu.

15


Kapitola II

Dvě dlouhé noci jsme bez odpočinku putovali po horách a hledali zemi, kterou jsme před rokem opustili. Ve dne jsme spali schovaní v houštinách. Za setmění, když se stíny začaly rozprostírat po nebi, jsme se hladoví a unavení znovu vydávali na cestu. Vzadu za námi, v hloubi údolí, kterého se zmocnil měsíc, dřímaly osady a vesnice, ovčince a statky: světla, v noci zemdlelá a bledá, nad strmými koryty řek nebo pod pustým a příkrým závětřím hor. Nebe, stezky a lesy nám dokonce pomalu začínaly připadat čím dál důvěrnější. Když jsme překročili černé hřbety Morany pod příkrovem z borůvčí a hvězd říjnové noci, konečně se před námi na začátku širokého údolí žilkovaného topoly, které řeka Susarón rozevírá na úpatí hory Illarga, objevily daleké střechy La Llánavy. „Podívej se tam, Ángeli. K mlýnu.“ Ramiro se plíží vřesovištěm, aby mi podal dalekohled. Oči mi rázem skropí žluť a zeleň mokrých luk u řeky, řad jilmů, starých střech, nad nimiž líně stoupají sloupy kouře z komínů 16


La Llánavy. V záplavě obrazů se stády krav a lenivými cestami, mosty, věžemi, ohradami pro dobytek a uličkami, s postavami sklánějícími se nad políčky v zahradách, mi vzdálenost skrze kukátka navrací důvěrné výjevy, na které jsem nikdy nezapomněl. „Na cestě,“ navádí mě netrpělivě Ramiro rukou. „U splavu. Vidíš ji?“ Nad hustou mlhou rozbřesku, mezi živými ploty lemujícími stezku ke mlýnu nakonec objevím žlutou skvrnu. Šátek. „Moje sestra!“ „Ano, je to Juana. Dozajista vede krávy na louku do Las Llamas.“ Nyní už ji vidím naprosto zřetelně. Pomalu kráčí s honáckou holí v ruce podél splavu. A žlutý šátek protrhává ranní světlo. Na ten šátek si vzpomínám. Sám jsem jí ho daroval ze své první výplaty, aby ho nosila, když se bude vracet z pole na povozu naloženém slámou a mírným sluncem. „Jdu dolů,“ říkám jim odhodlaně. „Teď?“ „Teď.“ Ramiro dalekohledem znovu přejede celé údolí. „Je to velmi nebezpečné,“ tvrdí. „Zezdola tě někdo může zahlédnout.“ „Když půjdu opatrně houštinami, tak ne. Promluvím s Juanou, aby byli připravení, a dnes v noci už sejdeme všichni čtyři.“ Gildo schová ve vřesovišti plášť, který jsem si právě sundal. „Samopal tady nech,“ řekne Ramiro a dá mi svoji pistoli. „S tímhle se ti půjde líp.“ 17


Všichni tři mlčky sledují, jak odcházím, zneklidněni tím, že by mě někdo mohl spatřit. Oblast je obsazená, plná vojáků, a naše životy teď závisí jedině na tom, zda se nám podaří nepozorovaně projít. Juana se vyděšeně obrátí k druhé straně plotu. Náhle vstane, a aniž se otočí, pomalu začne couvat ke středu louky, kde se lhostejně a znuděně pasou krávy. „Juano! Juano! Neboj se, Juano! To jsem já, Ángel!“ Můj hlas je pouhým vysíleným zasténáním v ostružiní. Ale Juana mě zaslechla. Náhle se zarazí, jako znehybněná výstřelem. Její oči jsou dvě vyděšené, nevěřícné, modré mince upřené do těch mých. „Posaď se. Posaď se tam, kdes byla. Zády, jako předtím. A dívej se na krávy.“ Poslechne a znovu si sedne na druhou stranu ohrady, sotva půl metru od místa, kde vleže čekám. Kdybych chtěl, takřka bych se jí rukou mohl dotknout. „Co tady děláš?“ ptá se zčásti vystrašeně a zčásti něžně. „Vždyť tě zabijí, Ángeli. Zabijí tě.“ „Jak se vám vede?“ „Dobře,“ odpoví velmi tichým hlasem. „Mysleli jsme, že už tě nikdy neuvidíme.“ „No tak tady mě máte. Pověz to otci.“ „Přišel jsi sám?“ „Ne. Jsem tu s Ramirem a s jeho bratrem. A s Gildem, tím z Candama, co se oženil s Linou. Zůstali nahoře, v sedle.“ Moje sestra poslouchá, ani se neotočí, a neklidně tluče pasteveckou 18


holí do trávy. „Poslyš, Juano. Pověz otci, že dnes v noci sejdeme dolů do La Llánavy. Ať na nás čeká ve stodole. Nachystej nám něco k jídlu. A jestli můžeš, zajdi za Ramirovou matkou. Potřebujeme najít nějaké místo, kde bychom se na pár dní schovali.“ V dáli, na cestě u řeky, se ozývá bučení dalších krav. „Odejdi, Ángeli, odejdi. Zabijí tě.“ Juana se ke mně otočila, oči roznícené strachem. Žluť jejího šátku je šlehajícím plamenem. „Zabijí tě,“ opakuje. „Zabijí tě.“ Když se od ní jako prašivý pes vřesovištěm vzdaluji, její slova mi ještě duní v uších. Měsíc vyhlédl z oblaků a ledovým stříbrem zalije dubové větve. Nepropustné ticho dnes podpírá nebeskou báň, oblouk temné vody, jenž se zvolna klene nad údolím. Na okraji dubového lesa, blízko horského sedla se rodí cesta. Stezka pro dobytek se táhne kopcem dolů mezi kamennými ohradami a mýtinami s tymiánem. Jde za hukotem řeky, která vlevo klesá mezi rozkolébanými orobinci v dáli. Dál, na druhé straně mostu, střechy La Llánavy odstřihávají z oblohy obrovské kusy černé dužiny. Na ulicích ani živáčka. Zdá se, že náš příchod nevětří dokonce ani psi zahnaní severákem do útulných, vyhřátých stájí. „Přes splav!“ Ramiro jde v čele s pistolí v ruce. „Most může být nebezpečný.“ 19


Burácení řeky dole mezi vrbami a rákosím roste, až se roztříští o klenbu mostu, o staré kameny rozežrané časem a vlhkostí. „Jdi první, Ángeli,“ řekne Ramiro. „A hlídej z protějšího břehu.“ Kameny splavu, jimiž se voda odklání k mlýnu, pod mýma nohama kloužou jako leklé ryby. Jako kůže pstruhů, jež jsme jako chlapci lovívali za klidných letních podvečerů, zatímco lidé z vesnice na nás hleděli z mostu. Už jsem na druhém břehu. Tráva je zde v blízkosti sadů již velmi vzrostlá a vyrážejí z ní černé kopřivy, které pod mýma nohama krvácejí. Několik vteřin nehnutě, se zatajeným dechem, sleduji stíny v nejbližších sadech, skučení severáku mezi lískami a ovocnými stromy. Dávám znamení a Gildo se záhy objeví na protějším konci splavu. Přichází pomalu, velmi pomalu a každým krokem ohledává kluzký povrch kamenů. Jeho stín se třpytí na kůži vody jako odraz stromu zakořeněného uprostřed řeky. Najednou zaslechnu kroky blížící se k mostu. Zasype mě hromada trávy a do úst se mi dostanou hrudky hořké hlíny. Uprostřed rostlinné palisády, která se mě snaží připoutat k zemi, zvednu hlavu. Hledám samopal. Hledám temnou Gildovu siluetu, je bez hnutí, jako stín na splavu. Tam vpředu řeka náhle oněměla, jako by byla mrtvá. Blížící se kroky se již zřetelně ozývají. V protisvětle oblohy projdou zábradlím dva stíny: člověk a kůň. Přecházejí. Již se vzdalují. Mizí v noci za doprovodu tlumeného bubnování kopyt. Na splavu se řeka i Gildo znovu dávají do pohybu. 20


Ve stodole je naprostá tma, takřka zraňuje oči. Je slyšet jen suché praskání voňavé slámy a ospalé oddechování krav dole v chlévě. Čepel noci z černého stříbra mizí za malými dvířky ve vratech. „Otče?“ „Tady jsem, Ángeli. Hned u perny.“ Není to hlas mého otce. Je to hlas mé sestry z hloubi stodoly. Udusaná sláma šplhá až ke střešním trámům. Ucítím ledovou ruku, která mě ve tmě hledá. „Neměj strach, Juano. Neměj strach.“ „Kdo je tady s tebou?“ „Neboj se, Juano. To je Ramiro. A otec? Proč nepřišel?“ „Není doma. Dnes odpoledne ho odvedli.“ Sestra propukne v pláč a vysíleně klesne do mé náruče. Cítím horečné chvění její hrudi na mé, již laská sůl a hořkost jejích slz. „Kdo? Četníci?“ „Ano. Odvedli ho do kasáren. Odejdi, Ángeli. Jdi hned nebo tě zabijí.“ Praskot rozdupané slámy po mém boku. Kroky. Ramiro. „Ahoj, Juano.“ Ona mu však nemůže odpovědět, neboť v mém plášti utápí své slzy a svá ústa. „Odvedli mého otce,“ říkám Ramirovi. „Tvého otce? Vědí, že jsi tady?“ Sestra se odtrhne od mého ramene. 21


„Ne. Nevědí,“ říká a zadržuje slzy. „Přicházejí jednou za čas. Prohledají domy a někoho odvedou. Ty, kteří mají příbuzné na frontě.“ „Varovala jsi mou matku?“ ptá se Ramiro. „Nemohla jsem. Přišli četníci. Přišli a prohledávali celou vesnici, dům po domu.“ „Upokoj se, Juano. Upokoj se,“ říkám jí a snažím se ji uklidnit. „Však uvidíš, že se otci nic nestane. Brzy se vrátí. A Ramirově matce dáš vědět zítra. Teď musíš jít znovu do postele. Četníci se mohou s otcem vrátit každou chvíli.“ „A vy?“ „O nás neměj strach, Juano. V horách nás nenajdou.“ Sestra přestala plakat. V temnotě ji prozrazuje jen přerývaný dech. Před odchodem nám ještě stačí říct: „Včera v noci zabili povozníkova Benita. Dávejte na sebe pozor, Ángeli. Dávejte na sebe velký pozor.“ Když se má sestra ztratí v hloubi perny vedoucí ze stodoly do chléva, hledám ve tmě Ramira. Je ve vratech a volá na mě: „Pojďme, Ángeli. Co děláš?“ „Počkám tady.“ Obrací své kroky. Poznám to podle suchého praskotu slámy. „Co říkáš? Zbláznil ses?“ „Odvedli mého otce. Cožpak to nechápeš?“ „Ovšemže to chápu, Ángeli. Jasně, chápu to.“ Ramirův hlas ani přes značné úsilí nedokáže zakrýt jeho nervozitu. „Tvého otce odvedli do kasáren. A co má být? Položí mu pár otázek a zase ho pustí.“ 22


„To je jedno,“ odhodlaně opakuji. „Chci vědět, co se stalo, a budu čekat.“ Ramiro na okamžik zaváhá, než řekne: „Dobře, Ángeli. Snad víš, co děláš. Já tě k ničemu nemůžu nutit. Uvědom si ale, že jestli tě chytí, nedají ti žádnou šanci. Slyšel jsi od své sestry, co provedli s Benitem, a byl přitom namočený mnohem méně než my.“ A pak, když už kráčel k vratům: „Nevycházej ze stodoly, dokud nepřijde. Jestli dnes odpoledne prohledali celou vesnici, už ji znovu prohledávat nebudou.“ Ramiro mírně pootevře stará dřevěná vrata a chvíli se štěrbinou dívá ven. „Budeme na tebe čekat v sedle,“ řekne. A pak jedním skokem zmizí v zahradě, kde jeho bratr a Gildo čekají na stráži. Když Ramiro odejde, zavřu zevnitř vrata na petlici. Potom najdu vidle a uprostřed stodoly vyhloubím hlubokou jámu. Lehnu si na dno pod plášť a týmiž vidlemi na sebe nahrnu hromadu slámy. Tma je zde již naprosto nedýchatelná. Ale i kdyby holemi a kosami pročesali stodolu od jednoho konce k druhému, nemohli by mě najít. Ráno kolem druhé hodiny mě vyděsí skřípání dveřních veřejí. Vrzání přitlumené slámou se rozléhá po dvoře. Se zatajeným dechem nehnutě poslouchám. Není však slyšet nic, vůbec nic. Ani hlasy, ani kroky v uličce před domem, ani 23


řev motoru auta, které by se vzdalovalo při návratu do kasáren. Jen rozléhající se vrzání veřejí ve vratech na dvoře, obrovský zámek při otevírání a dva vzdálené údery zvonu odbíjející druhou hodinu, přerývané severákem. Čekám však ještě dobrou hodinu, než z díry vylezu. Tma pod slámou byla tak hutná, že se již nyní dokážu mezi stíny stodoly snadno orientovat. Úzkým otvorem stoupá ze stáje hustá a teplá pára, silná vůně hnoje a starého sena, která teď, nevím proč, křísí v mé paměti velmi dávné vzpomínky na hry se sestrou v tajných zákoutích stáje, a na vědro čerstvě nadojeného mléka, jež plavé dítě přenáší mlhou let. Dvůr je zalit měsícem. Než jej přejdu, opatrně ho pohledem prozkoumám. Fena Bruna se vynoří ze stínů a začne se ke mně pomalu blížit tlumíc v zubech výhrůžné vrčení. Pozná mě až po drahné chvíli — je skoro slepá a je tomu už víc než rok, co jsem do toho domu nevstoupil. Když mě fena pozná, rozběhne se ke mně, vydrápe se mi na hruď a skáče přitom radostí. Neštěká však. Možná že v mém mlčení tuší nebezpečí. Následuje mne až ke dveřím, kde klidně a potichu zůstane hlídat. Vzdálený záblesk jejích téměř slepých očí mi říká, že je odhodlaná bránit můj život svým. Chudák Bruna. Otec sedí na lůžku pod přikrývkou, zády opřený o železné mříže čela postele. Přivítá mě záhadným pohledem. „Co se stalo, otče? Co se stalo?“ 24


„Co tady děláš?“ zeptá se mě současně, aniž odpoví. „Přišel jsem se na vás podívat. Jak se máte?“ Otec mě však vůbec neposlouchá. Vstane z postele a přejde po světnici. Z truhly plné prádla vytáhne tenký svazek bankovek. „Co mi to dáváte?“ říkám mu a snažím se odmítnout. Určitě je to všechno, co má, veškeré peníze, které dokázal našetřit během dlouhého života naplněného prací. „Vezmi si to a mlč,“ suše přikáže, jako bych byl ještě dítě a on mi dával peníze, abych vyřídil nějakou pochůzku v Cerecedě. „Poslouchej mě dobře, Ángeli. Co nejdříve musíte odejít někam daleko. Hledají vás. Ne. Nevědí, že jste tady,“ pokračuje a v mém pohledu čte údiv. „Hledají všechny, kdo jste byli v Asturii. Vědí, že mnozí z vás prchli přes hory a znovu se vrátili. A několik jich už chytili: Gora, povozníkova Benita, dva nebo tři muže z Ancebos. Střeží všechny cesty a vesnice.“ Škvírou v okenici se do hloubi světnice vkrádá prut chladného stříbra. Protíná tmu a slabě osvětluje otcovu tvář. Je hubený, velmi hubený, zestárlý. A v jeho očích se mísí sedlina nemohoucnosti se zlostí, kterou se rty snaží ovládnout. „Vzpomínáš na důl v hoře Yormas, viď? Ten opuštěný důl, kde jsme se před lety schovali před deštěm, když jsme šli na dříví. Zatím se tam schovejte. Dokud neuvidíte, co se bude dít. Jednou za tři čtyři dny vám Juana nebo já přineseme do sedla jídlo.“ A pak se na mě upřeně zadívá: „Ale nevzdávejte se. Ať se stane cokoli, nevzdávejte se, slyšíš mě? Zabili by vás hned druhý den v jakémkoli příkopu jako mnoho ostatních.“ 25


„Co se dělo v kasárnách?“ Znovu se ho ptám, již ode dveří. „Nic.“ Otec mě vidí odcházet, v šeru nehybný, s očima prostoupenýma prutem chladného stříbra, které se vkrádá dovnitř okenicí. Stoupám do kopce po dobytčí stezce a za mými zády věžní hodiny v La Llánavě odpočítávají čtyři pomalé údery. Čtyři bolestivé železné hroznové kuličky, které v noci pukají a vlévají do mého srdce chladnou, neživou a hořkou substanci.

26


93


94


Třetí část 1943

95


96


Kapitola IX

Dveře se zlehka otevřou a na prahu ozářeném měsícem se rýsuje tichá silueta Ramirovy matky oblečená v černém. Chvíli tam stojí pozorná ke každému hluku a marně se snaží propátrat očima husté příšeří pekárny. „Matko. Tady jsme.“ Zavře dveře, a pohmatu, vedena jen pamětí a instinktem, se k nám těžkopádně prodírá mezi truhlami a pytli a šibeničním obrysem ošatek visících z trámů. „Jste v pořádku?“ „Ano, matko. Jsme v pořádku. A vy?“ „Co tak pozdě?“ „Nemohli jsme přijít dřív. V uličce byli četníci.“ Zadívá se na nás pátravýma očima planoucíma očekáváním, jako by si znovu chtěla ozřejmit ten zázrak, že jsme ještě naživu. Že nejsme přízraky, které se čas od času vynoří ze stínů pekárny, aby nadále živily její naději. „Dělala jsem si velké starosti.“ „Proč?“ „Už měsíc o vás nemám žádné zprávy.“ 97


V tichu pekárenské kuchyně se Ramirova slova a slova jeho matky dostávají k mým uším jakoby hlodaná kouřem a nocí. Jako by je pronesli už dávno kdesi daleko od místa, odkud se navždy vytratilo slunce. A ne v této zapomenuté a temné místnosti, přistavěné na konci dvora ke stájím, kde se ve starých truhlách uchovává posvátná paměť chleba a nesmazatelná vzpomínka na všechny obyvatele tohoto stavení. „Máte hlad?“ „Ne.“ „Tvoje sestra mi včera přinesla tuhle krabičku tabáku,“ říká mi. „Jak se jim vede?“ „Dobře. Dělají si starosti, jako já.“ „Pověz jim, že jsme tady byli.“ Během rozmluvy mi Ramirova matka strčila do torny krabičku tabáku, bochník chleba a trochu masa ze zabíjačky. Pak u pece zašmátrá v hromadě suchého vřesu. „Boty,“ hlesne a přináší malý balík. „Jsou tady už od neděle.“ Ramiro ohmatává boty rukou. Takřka je hladí, než se posadí na truhlu, aby si je obul. „Jsou dobré,“ prohlásí. „Vydrží nám nejméně několik zim.“ Jeho matka před něj poklekne, aby mu je pomohla zavázat. Určitě si stejně jako my myslí, že tyto boty z rudé a hladké kůže, podražené, schované pod příkrovem noci, mohou být poslední, které pro nás objednala u starého ševce v La Llánavě. Nic však neříká. Jen se na nás dívá z dalekého a bezvýrazného ticha ženy, navyklé každou noc bdít a v hrůzné samotě prázdného stavení čekat na kradmý příchod svého syna. 98


A pozorovat, jak pokaždé kvapem odchází, aniž má dostatek času si ho aspoň prohlédnout. „Počkejte chvíli. Navečeřte se trochu, než půjdete.“ Tatáž slova. Tatáž marná, opakovaná prosba. „Matko. Víte, že se tu nerad zdržuji déle, než je nezbytně nutné,“ říká jí znovu Ramiro. „Četníci se mohou objevit každou chvíli, a hlavně si nepřeju, abyste se vystavovala nebezpečí.“ Zoufale na něj pohlédne. „Kdy se vrátíte?“ „Nevím, matko. Nevím. Kdykoli.“ Než odejdeme, otvorem pece vhodím své staré boty do popela. Už byly úplně zničené, podrážky odtržené a prohnilé. Byly to ty, které měl na nohou Gildo v okamžiku smrti. „Proč jsi jí to neřekl?“ Ramiro leží vedle mě v trávě a udiveně se na mě podívá. „Tvé matce,“ říkám mu. Na okamžik zaváhá, než mi odpoví. „Proč? Bude lepší, když se to nikdy nedozví. Bude tak na něj stále čekat.“ A znovu zmlkne, poslouchaje pokojný, jednotvárný, hluboký tlukot srdce noci. Oba tak zůstáváme skoro hodinu, schovaní v zahradě farářova domu. Don Manuel je jako každou noc v hospodě, kde poslouchá rádio nebo hraje karty. Konečně nás kolem půlnoci uvede do pohotovosti psí štěkot na konci ulice. Ramiro a já se tiskneme k trávě a nasloucháme, 99


všechny smysly napjaté. Vánek se zarazil mezi stromy v zahradě a za zdí už můžeme slyšet kroky, které se blíží ulicí, a hlasy, které se loučí obvyklým zítra v noci zase na viděnou. Don Manuel ještě neví, že tahle noc pro něj nebude jako ty ostatní. Don Manuel, farář v La Llánavě, ještě neví, že v zavrzání přivírajících se vrat a ve třpytu měsíce nad střechou domu hnízdí němý tep pomsty. V tichosti nás dovedl do své pracovny: světnice opanovaná krucifixem, se stolem na konci a několika rozházenými knihami ve skříni u zdi. Pohledem nás vybízí, abychom se posadili. „Posaďte se. Vy se posaďte,“ přikazuje mu Ramiro. Don Manuel přejde pracovnu a usadí se na židli za stolem. Jedním pohybem si vyhrne rukávy sutany, sepne ruce a nepřestává se na nás dívat. Ve skomírajícím světle žárovky pozoruji jeho zestárlou postavu. Don Manuel má úplně šedé, jakoby sežehlé vlasy. A trýznivý třes, nyní možná zesílený strachem, rozechvívá jeho bílé ruce. Nic už nepřipomíná jeho dřívější sílu, nevyčerpatelnou energii, s níž po mnoho let držel otěže náboženského a dokonce i soukromého života v La Llánavě. A samozřejmě ani neobyčejnou a horečnatou činnost, kterou vyvíjel, když udával podezřelé vesničany v době, kdy válka nedočkavě bušila na dveře všech domů. Od té doby uplynula dlouhá doba. Dlouhá pro všechny. „Proč se tak třesete, done Manueli?“ Ramiro jej počastuje tvrdým, ledovým úsměvem. „Snad z nás nemáte strach?“ „Jistěže ne,“ odpoví pevným hlasem. 100


w

169


170


V měsíčním světle samoty

Dne 20. listopadu roku 1975 umírá v Madridu Francisco Franco Bahamonde, poslední západoevropský diktátor. Tímto datem se ve Španělsku otevírá období nejistoty, jež dává průchod reformačnímu procesu známému jako Španělský přechod k demokracii (La Transición española, 1975—78), během něhož dochází k obnově monarchie a demokratického parlamentního systému evropského ražení. Tyto zlomové politické události se pochopitelně odrážejí i ve vývoji literatury, a to do takové míry, že se zahájením postfrankistické éry lze v oblasti prózy dokonce hovořit i o vzniku „nového románu“, jehož představiteli již nejsou jen uznávaní a zavedení spisovatelé (C. J. Cela, M. Delibes, Torrente Ballester, F. Ayala, J. Marsé, J. A. Goytisolo a další), ale i tvůrci noví, dosud neznámí. Pro tento „nový román“ je příznačný návrat k lineárnímu způsobu vyprávění, a to zejména v první osobě, přičemž na důležitosti znovu nabývají dialogy. Ze všech změn, k nimž došlo po Frankově smrti, obzvláště vyniká oficiální zrušení cenzury, jež se významně podepsalo na vzniku literárních děl, především těch, jejichž dějištěm, stejně jako je tomu u Vlčího měsíce, je španělská občanská válka a období bezprostředně po ní následující. Díky znovunastolení 171


základních lidských svobod se k tomuto do té doby tabuizovanému tématu — zpracovávalo se jen z pohledu vítězů či za účelem propagandy — mohlo začít přistupovat i s čistě literárními záměry. K těmto novým politickým okolnostem se připojuje další fakt, který zásadně určuje pohled autorů tohoto přechodného období na občanskou válku. Tím je generační proměna, čili nástup nové generace, jejíž představitelé se narodili až po válce, tudíž jejich romány nečerpají z prožité zkušenosti, nýbrž z předávaných vzpomínek, do nichž vkládají svou vlastní představivost. Válečné období, jež tyto romány ztvárňují, tak mnohdy nabývá charakter mýtu. Julio Llamazares se narodil roku 1955 v dnes již neexistující obci Vegamián (v rámci rozsáhlé výstavby přehrady byla tato obec spolu s dalšími několika přilehlými vesnicemi zaplavena). V oněch údolích, horách a vsích leónských svahů pohoří Picos de Europa prožil své dětství a dospívání, a právě tento kraj, s nímž bude po celý život spjat a jenž je jeho hlavním inspiračním zdrojem, utváří podhoubí pro vznik jeho spisovatelské dráhy a představuje místo, k němuž se ve své tvorbě neustále a opakovaně navrací. Proto není divu, že zná velmi dobře každý jeho kout, obyvatele, dějiny, jeho jazyk, obyčeje, názvy stromů a květin, hory a údolí chlad a sníh… On sám o tomto svém rodném kraji prohlásil: „Je to moje krajina. Rafael Alberti říkal, že nemluví o moři, ale že moře mluví z něj, že je součástí jeho bytosti. A já zase nemluvím o horách. Horami jsem já sám. To ony utvářejí krajinu mého nitra, původní krajinu, jež mě stejně jako jazyk doprovází po celý život.“ 172


Julio Llamazares je autorem románů, filmových scénářů a cestopisů, jakož i novinových článků, reportáží, básnických sbírek a několika dalších, žánrově obtížně zařaditelných knih. Dlužno však poznamenat, že kromě všech těchto zmíněných literárních útvarů je rovněž autorem dvou článků, jež bychom mohli označit jako historiografické. Prvním z nich je článek „Maqui1 v leónské provincii“ a druhým „Eufemiano Díaz, ‚krtek‘ z La Maty. Deset let pohřben zaživa“. Předmluvy, články, reportáže, účasti na besedách, sympoziích a přehlídkách dokumentárních filmů, jež se zabývají tématem maquis, na jedné straně dokládají zájem, který v autorovi z Vegamiánu vzbuzuje legendární, mytický život oněch mužů, a na straně druhé svědčí o podrobné a hluboké znalosti příběhů o těchto lidech, s nimiž se v dětství seznámil prostřednictvím vyprávění. Novela Vlčí měsíc, vydaná roku 1985, je Llamazaresovou prozaickou prvotinou a právem je považována za klasické dílo španělské literatury dvacátého století, a to především ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že do španělské literatury, konkrétně do skupiny románů, jež se odehrávají v době španělské občanské války, vnáší nového protagonistu, uprchlíka, partyzána nazývaného maqui. Druhý, mnohem významnější důvod spočívá v účinné volbě každého literárního prostředku, v silných sugestivních poetických obrazech, v pečlivé volbě každého slova; jedním slovem, v estetické kvalitě díla. Celá tato přehlídka poetické krásy je umocněna tím, že se skrze 1

Odvozenina z francouzského slova maquisard — francouzský odbojář za 2. světové války

173


ni zobrazuje tragické období a vypráví příběh dechberoucí krutosti. Vyprávění zároveň umocňuje kontrast mezi líčenou tragédií a pozoruhodnou krásou, s níž je napsáno. Dne 16. února roku 1936 byly ve Španělsku vypsány volby, které přinesly velký úspěch levici sdružené do Lidové fronty, koalici sestávající z několika republikánských stran, socialistů a komunistů, a která v mnoha případech počítala i s podporou anarchistů. Od téže noci se proslýchalo, že se chystá převrat. Dne 17. července 1936 vypuklo ve španělském Maroku povstání, jež je považováno za začátek občanské války. Do čela povstání se postavili generálové Emilio Mola, José Sanjurjo y Sacanell, Gonzalo Queipo, Manuel Godet y Llopis a Francisco Franco y Bahamonde. Na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli bojových konvencí, prakticky hned na jejím počátku bylo dle odhadů povražděno přes 50 000 lidí. Zpravidla se jednalo o civilisty. Počty popravených byly pravděpodobně srovnatelné na obou stranách. Tyto popravy byly nazývány paseos (paseo = procházka, projížďka) a probíhaly tak, že za město byli odvezeni lidé, které pak ozbrojení příslušníci postříleli. Mezi případy takového vraždění patří např. i zastřelení básníka a dramatika Federika Garcíi Lorky frankisty nebo vyvraždění osazenstva barbasterského semináře republikány. S postupným dobýváním čím dál většího území prováděly frankistické jednotky proti republikánům čím dál krutější represi, jejímž cílem bylo úplné vyhlazení těch, kdo se nacházeli na straně poražených. Pro to, aby se zachovali při životě, nezbývalo bojovníkům, stoupencům či sympatizantům republikánské kauzy nic jiného než utéct. Mnozí prchli na jinou frontu, 174


aby pokračovali v boji a pokusili se válku vyhrát, bylo­‑li to ještě možné. Jiní následně prchli do vyhnanství a poslední skupina bojovníků, což je případ čtyř hlavních postav Vlčího měsíce, se ukryla v horách. Z valné většiny se jednalo o hory ležící v blízkosti jejich rodiště, kde lépe než nepřítel znali skrýše, stezky, jeskyně, průrvy, rokle, průsmyky a kde mohli počítat s pomocí a podporou přátel a příbuzných. Novela začíná příchodem čtyř republikánských vojáků do hor v severošpanělské provincii León poté, co prchli z asturské fronty, kde po dobytí Santanderu byly poraženy vládní oddíly. Ve svých rodných vesnicích se však nemohou začlenit do života, neboť nový režim všechny bývalé bojovníky popravuje. Proto zůstávají v horách. Republikáni válku ještě neprohráli a nikdo neví, co se bude dít. S vývojem dějové linie novely se však vyvíjí také válečný proces a vojáci, kteří povstali proti republice, nakonec válku vyhrají2 a začnou provádět strašlivé represe3. Pro tyto muže, kteří v horách čekali na to, jak se budou události vyvíjet, se hory nejprve stanou klecí a posléze hrobem. Postavy se postupně přizpůsobují prostředí, v němž žijí, postupně jsou čím dál více ovládáni zvířecími instinkty, animalizují se. 2 Válka nakonec skončila jasným vítězstvím lépe organizovaných frankistů, po němž následovalo důkladné „očištění“ španělské společnosti od všeho „rudého“ nebo připomínajícího druhou republiku. Množství obětí je sporné; odhady se obecně pohybují mezi půl milionem a milionem mrtvých. 3 Uvádí se, že v roce 1946, kdy polovina Španělska umírala hlady, bylo 45 pro­­­­­ cent státního rozpočtu určeno na represívní aparát (četnictvo, policie, armáda), nehledě na to, že na této represi, řízené politickou mocí, se do­­­­ konce podíleli i příslušníci katolické církve.

175


Ač mnohem méně běžný než úprk do hor, existoval i jiný způsob „zmizení“. Většinou spočíval v schování se pod zemí, přičemž těm, kteří jej praktikovali, se říkalo „krtci“. V obavách před frankistickou represí strávili někteří republikáni mnoho let schovaní ve svých vlastních domech, pod podlahou, v utajených koutech chlévů, stájí, stodol, dvorků. Protože se maquis nedostalo pomoci ani od spojeneckých sil, které se spolčily s Frankem (pro Američany představovalo zřízení levicově orientované republiky větší hrozbu než vojenská diktatura), ani od politických stran v exilu, byli nevyhnutelně ponecháni napospas svému vlastnímu osudu, který spočíval především v násilné smrti při střetech s četníky, kteří je vypátrali díky udání vesničanů a svých infiltrovaných kolegů nebo díky zradě ostatních maquis. Někteří se vzdali a strávili dlouhou dobu ve vězení. Jiní vzdorovali až do konce. Posledním maqui ukrytým v horách byl galicijský partyzán José Castro Veiga, přezdívaný „Pilot“, který byl zabit v přestřelce 10. března 1965, tedy šestadvacet let po skončení občanské války. Vypravěčem a hlavním hrdinou Vlčího měsíce je bojovník anarchistického odboru CNT (Confederación Nacional del Trabajo /Národní svaz práce/), kterého válečné události nutí skrývat se v horách. Je tudíž jedním z oněch mužů, kteří se na územích okupovaných fašisty nemohli znovu začlenit ani do občanského života, ani do organizované gerily. Je to muž lapený okolnostmi, odsouzený na smrt těmi, kteří nedlouho předtím byli jeho sousedy, muž odsouzený k nejhlubší samotě, k tomu, aby žil v lese jako divá zvěř. 176


V jistém smyslu jsou uprchlíci mrtvolami, kterým schází jen to, aby přestali dýchat. Proto žijí jedině tehdy, když se živí odebírají ke spánku. Proto je pro ně, kteří žijí jen v noci, „měsíc sluncem mrtvých“. Proto, ač se mu podaří uniknout, prchá s očima plnýma sněhu, tedy smrti. Ačkoli novela nese název Vlčí měsíc4, původně se měla jmenovat Vlčí jáma, v narážce na scénu, kterou autor považuje za klíčovou: popis lovu vlka v údolí Valdeón, alegorie ústředního tématu. Vypravěč a jeho druzi jsou si vědomi toho, že se stále více podobají zvířatům, s nimiž sdílí prostředí, v němž žijí. A tak běhají jako kamzíci, slyší jako zajíci, loví ryby jako medvědi, napodobují krtka, užovku, sovu… A samozřejmě a především lstivě útočí jako vlci, zapáchají jako vlci, větří jako vlci, jako vlci jsou pronásledováni. Vlk je symbolem odvahy, přátelství, je králem lesa. Je svobodný, vznešený, hluboce věrný svým instinktům. V lidové představivosti je však také zvířetem, jež vzbuzuje strach. Proto je vlk pronásledován více než kterékoli jiné zvíře. A proto, že vzbuzuje strach, jej lidé stejně jako partyzány zuřivě pronásledují. A stejně jako partyzány jej po skončení lovu vystavují jako cennou trofej. Samotný Llamazares definoval Vlčí měsíc jako novelu o „vlčích mužích“. Pochopitelně tím nemá na mysli muže­‑vlkodlaky, kteří se v noci za úplňku přeměňují ve vlky, ale muže, kteří se chovají jako divá zvěř, když jsou pronásledováni, a muže, 4 Mnoho autorů, kteří psali o struktuře této první Llamazaresovy prózy, ji dalo do souvislosti s číslem čtyři. Čtyři jsou části, na něž se dělí. Čtyři jsou kapitoly, kterou má každá z nich. Čtyři jsou hlavní postavy. A někteří ji dokonce uvádějí do vztahu se čtyřmi fázemi měsíce.

177


kteří se v hobbesovském smyslu slova chovají k lidem jako vlci („homo hominis lupus“). Z čehož je patrná Llamazaresa skepse ohledně lidské povahy a přirozenosti. Posledním a nutným cílem lovu je, aby štvané zvíře zemřelo. A právě odtud plyne mytická, legendární, hrdinná dimenze těchto mužů­‑postav, těchto skutečných bytostí z masa a krve: z onoho boje proti tragickému osudu, který se nakonec naplní. Dokonce i Ángel, který zdánlivě uniká ve vlaku, který jej unáší vstříc neznámému osudu, končí jako živá mrtvola: „Uvnitř i vně mých očí je už jen sníh.“ Při četbě novely lze zaznamenat rostoucí izolovanost, sílící samotu jejích hrdinů. Avšak dokonce již předtím, než dorazí do hor, kde se chystají skrýt, říká vypravěč: „Stoupáme k průsmyku Amarza, na střechu světa a samoty.“ Ramiro, Juan, Gildo a Ángel zpočátku počítají s pomocí svých příbuzných. Později se také dostávají do styku se „spojkami“. Tu a tam i se ženou. Od začátku novely je nám však jasné, že jsou „servanými listy“ větví, že jsou sami, izolovaní od společnosti, která je zatracuje, odmítá, vylučuje. Ángel, kterého válka oddělila od jeho rodné vesnice, rovněž zůstane bez svých druhů. Když protagonista, již sám, sestoupí z hor, aby se zúčastnil slavnosti v La Lleře, znovu cítí, že je cizincem, že již není jedním z vesničanů: „Sladký pocit, který mě zahaluje jako mlha a který se také jako mlha rozplývá a rozpouští při dotyku mé ruky s pistolí. Ten chladný a temný dotek v kapse se mi znovu snaží připomenout, čím tady doopravdy jsem: vlkem uprostřed stáda, podivným a neznámým stvořením.“ 178


Sám, úplně sám. Ángel, na úprku před lidskou smečkou, jako osamělý vlk, již zbaven dokonce i svého doupěte, „oslepen větrem, bez jídla a spánku, aniž jsem věděl, kde se schovat, kam jít, neměl jsem jinou víru než ve své síly a vlastní nekonečné a neúprosné zoufalství“, pronásledován četníky, „kteří, vědomi si toho, že už se neskrývám v jeskyni a jsem zahnán do úzkých, střeží vesnice a cesty a pročesávají hory v obrovské štvanici, která bude definitivní“, prchá lesem, až se nakonec poté, co se přetrhne poslední, nejpůvodnější pouto se společností, situace stane nesnesitelně smutnou: Juana, jeho sestra, jej prosí, aby odešel. Již nemusí přestat dýchat, neboť vystoupal na střechu samoty. Je sám, tak sám, jako jsou sami jen mrtví… Jan Machej

179



Obsah

První část Kapitola I Kapitola II Kapitola III Kapitola IV

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 16 27 41

Druhá část Kapitola V Kapitola VI Kapitola VII Kapitola VIII

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

57 67 76 83

Třetí část Kapitola IX Kapitola X Kapitola XI Kapitola XII

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

97 106 120 124

Čtvrtá část Kapitola XIII Kapitola XIV Kapitola XV Kapitola XVI

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

137 142 152 160

V měsíčním světle samoty (Jan Machej)

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171


Nominováno na cenu Magnesia Litera

Jesús Carrasco: Na útěku Vyprahlá, opuštěná pláň a uprostřed ní malý chlapec zoufale se snažící uniknout smečce pronásledovatelů i vzpomínkám na vlastní minulost. Jedné noci se jeho kroky zkříží s kroky stařičkého pastevce. Osudové setkání promění neúprosnou štvanici v zápas o holý život a o zachování posledních známek lidství v krajině, kterou ovládlo násilí a zmar. Carraskův hutný, svou jednoduchostí téměř westernový příběh se odehrává v jakémsi bezčasí, v neurčitém, odlidštěném prostoru, jehož předobraz můžeme hledat v drsné oblasti Extremadury, krajiny ležící na pomezí Španělska a Portugalska. Syrové a zvláštním lyrismem překypující vyprávění je podobenstvím o archetypálním střetu dobra a zla, v němž nakonec lidská důstojnost zvítězí nad zvůlí a krutostí. Španělský bestseller, dosud přeloženo do 19 jazyků. 186 s., váz., 249 Kč


Evropská literární cena pro rok 2016

Jesús Carrasco: Neznámý v zahradě Carraskova novinka nás zavádí do blíže neurčené poloviny 20. století, malebné zahrady venkovského sídla v Extremaduře, kde tráví léta na penzi bývalý důstojník Impéria, jež nedávno obsadilo Španělsko i značnou část světa. Manželka kdysi krutého, bezohledného Iosifa, Eva Holmanová, postupně procitá z idyly vlastní nadřazenosti, když se v její zahradě objeví tajemný muž jménem Leva. Eva, vytržena ze svého poklidu a pohodlí, vetřelce nevyžene ani nezastřelí, a místo toho začne rekonstruovat pohnuté osudy neznámého. Příběh se prolíná vícero rovinami, v nichž ta Levova je děsivým obrazem zotročeného 20. století, pracovně-likvidačních táborů a ničím neomezeného drancování zdrojů. Téma, jazyk i okolnosti jsou nakonec důležitější než zápletka, podobně jako tomu bylo v autorově debutu Na útěku. 200 s., váz., 269 Kč


Julio Llamazares / Vlčí měsíc Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 362. publikaci Ze španělského originálu Luna de lobos přeložil a doslovem opatřil Jan Machej Redakce Anna Tkáčová Ilustrace Dora Čančíková Grafická úprava, obálka a sazba písmem quercus sans (stormtype.com) Stará škola (staraskola.net) Tisk Tiskárna Protisk, s. r. o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice Vydání první, 184 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-178-8 ISBN 978-80-7470-179-5 (MOBI) ISBN 978-80-7470-180-1 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 349 Kč

184


w

169



Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.